Míčky s kaučukovým jádrem od roku 1900

   Současný golfový míček je přímým nástupcem míčku s kaučukovým jádrem, vyrobeným v roce 1898 v Akronu, Ohio. Coburn Haskell, bohatý sportovec původem z Nové Anglie, spojil síly s Bertramem Workem ze společnosti B.F.Goodrich a vynalezli míček se středem z kaučukových vláken řezaných pod tlakem. Byli přesvědčeni, že tento jejich míček bude nesrovnatelně aktivnější a odolnější, než toho času používaný Gutta percha. Goodrich již několik let působila na golfovém trhu, oba byli výrobci a prodejci Gutta percha. Haskell zažádal o patent pro svůj vynález v r.1898 a následující rok mu byl schválen. U prvních Haskellových míčků byly vniřky řezány ručně a poté obaleny gutta perchou, vytvarovanou v síťové formě. Zpočátku, když zažádali o patentování, neměli ti dva zcela jasnou představu, jak budou tento míček vyrábět ve velkém. Pověřili proto Johna Gammetera, inženýra společnosti Goodrich, aby zkonstruoval stroj na výrobu těchto míčků. V r.1900 byl konečně Gammeterův stroj patentován a míčky se začaly vyrábět po tisících. Pro svou živost na golfových hřištích jim bylo přezdíváno "skákající Billové".Jeho velkou výhodou oproti gutty bylo to, že i při poměrně slabém úderu, letěl dost daleko. První Haskellovy míčky se pokládaly za novinku a hráči si jich na zkoušku pár zakoupili. I když létaly dále než gutty, jejich pohyb nebylo možno zcela ovládat. Goodrich dostal za úkol tento problém vyřešit, ale jeden z jeho zákazníků mu neplánovaně ušetřil práci. James Foulis, profesionální hráč z Chicagského klubu, si jednoho dne přemodelovával nějaké ohrané gutty míčky a dostal se mu tam omylem i jeden Haskellův. Přemodelovával míčky ve formě, která  na jejich povrchu vytvářela drobné výčnělky, charakteristické pro míčky Agrippa. Když hrál s tímto omylem přemodelovaným Haskellem, byl překvapen, jak snadno je ovladatelný a rozhodl se ho rozříznout a podrobně prozkoumat. Od té doby se přestaly používat síťové formy a všechny Haskellovy míčky byly vyráběny s výčnělkovitým povrchem. Společnost Goodrich založila filiálku pod názvem Haskell Golf Ball Company a povolila ostatním výrobcům vyrábět jejich míčky v licenci. Prvními společnostmi, které získaly licence byly A.G.Spalding & Bros., Kempshall Company, Worthington Ball Company a St.Mungo Company z Glasgow. Haskellovy míčky se ve Velké Británii začaly objevovat v r.1901, ale skeptici jimi opovrhovali s tím, že hru příliš usnadní. V r.1902 vyhrál Sandy Herd, jako první, British Open s Haskellem a to s použitím jediného míčku na všech 72 jamek. Míček byl sice dost pomačkaný, ale toto vítězství zvýšilo jeho polularitu v zámoří. I když Goodrich měla míček patentovaný jak ve Spojených státech tak i ve Velké Británii, některé britské společnosti začaly vyrábět své vlastní verze míčku. V r. 1905 zažalovala Goodrich firmu Hutchinson, Main & Co. z Glasgow za neoprávněné užívání jejich patentu. V této velmi sledované kauze byl Haskellův patent prohlášen ve Velké Británii za neplatný, jelikož to nebyl nový nápad. Na základě tohoto rozhodnutí začalo mnoho dalších firem ve Velké Británii vyrábět své vlastní míčky, avšak ve Spojených státech podléhala výroba stále Haskellovu patentu. Objevily se zde pokusy prodávat ve Velké Británii vyrobené míčky, ale Goodrich tyto snahy úspěšně zmařila. Prodej míčků dosáhl rekordu v r.1910 a stále pokračovalo jeho zdokonalování. V r.1905 si nechal William Taylor patentovat metodu dolíčkovaného povrchu. Firma Spalding okamžitě zakoupila práva k tomuto patentu a začala s výrobou v r.1909. Až do vypršení Taylorova patentu v r.1920 se výrobci pokoušeli o různé jiné povrchové úpravy míčků, ale Taylorovu metodu nikdo nepřekonal. Menší výrobci nakonec opustili trh a velké společnosti ho zcela ovládly. V r.1935 St.Mungo vyráběla 32 různých typů míčků a expedovala jich 900 tuctů denně. Dalším vylepšením byly tekuté vnitřky míčků. Američan Eleazer Kempshall získal patent na výrobu míčků s tekutými vnitřky, které se vyráběly v letech 1902 až 1919. V roce 1910 koupila Kempshallovu společnost St.Mungo. Byla objevena ještě spousta možností na zdokonalení míčku a také schváleno mnoho patentů, ale koncept tekutého jádra a dolíčkovaného povrchu zůstal standardem až do poloviny 60.let 19.st., kdy byl vyroben míček pouze z jednoho kusu gumy. Před rokem 1921 neexistovala jednotná velikost golfového míčku. Od dob péřového se míčky vyráběly v různých kombinacích velikosti a váhy. Čísla jako 27 ? a 28 označovaly velikost míčků a přetrvávaly z dob péřových a gutty. Některé velké a lehké míčky ve vodě plavaly a přezdívalo se jim "plaváčci". Hráči si mohli vybrat míček podle síly větru, teploty a samozřejmě typu golfového hřiště. Nápad na zvýšení tvrdosti a stlačení míčku byl představen v r.1915 a to  poté bylo rovněž bráno v úvahu při jeho výběru. Výrobci také po roce 1900 až zhruba do 30. let minulého století velmi improvizovali s velikostí, počtem a tvary dimplů za účelem zlepšení letových vlastností míčků a někdy také i jen kvůli zvýšení prodejnosti. Proto kromě míčků mesh (čtvercové dimply), bramble (vystouplé dimply, takže míček připomínal ostružinu), byly vyráběny míčky s dimply ve tvarů hvězd, půlměsíců apod. Nakonec se časem ukázalo, že nejlepší vlastnosti má míček s dimply kulatými, tak jak ho známe dnes. Historické míčky s dimply jinými než kulatými,  jsou dnes sběrateli čím dál více vyhledávány. O sběratelství golfových míčků si také můžete přečíst na těchto stránkách.